PROLOG

13. března 2016 v 9:55 | *M - Z*
Prolog k mému románu o Arianě Sowelu. Užijte si čtení :)



…."musíš pryč, Eleno!"
"já už nemám kam jít!"
"uteč Eleno! Je ti v patách! Zabije tě!"
Elena ještě pár vteřin nerozhodně seděla na rozvrzané a chatrné posteli ve srubu uprostřed Dubového lesa, než se odhodlala cokoli udělat. Měla tak obrovský, nepopsatelný strach; strach, který ovládal každičký nerv, každičkou její buňku v těle. Její mysl se upínala k jedné jediné myšlence: "musí jí ochránit...hlavně jí.."
Vyrazila ke dveřím, ustrašeně se rozhlížela na všechny strany, z věšáku popadla černý plášť a pomalu otevřela masivní dveře do horké, letní noci. Ještě jednou se rozhlédla a v mžiku se dala do běhu. Běžela tak rychle, že nevnímala nic. Nevnímala krásnou oblohu posetou hvězdami, nevnímala svůj rozrušený a chraptivý dech, jen se v rychlosti proplétala vzrostlými duby a běžela dál a dál, jak rychle dokázala.
Nevěděla, jak daleko od srubu je, nedokázala odhadnout ani to, jak dlouho běží. Celá vyčerpaná se zastavila, aby mohla popadnout dech. Když tam tak chvilku stála, opřená dlaněmi o kolena, si až teď všimla nepřirozeného ticha panujícího napříč rozlehlým lesem - jediné, co slyšela, byl zběsilý tlukot vlastního srdce.
Stála na místě a doufala, že snad uslyší alespoň zašustění listoví - ale listí se té noci ani nepohlo. Elena udělala krok dopředu, rozhodnutá běžet dál…
"Stůj!"
Elena ztuhla. Se zatajeným dechem se pomaloučku, s vytřeštěnýma očima otočila k ledovému hlasu, vycházející za jejími zády. Věděla to. Věděla, že jí zbývá pár minut života. Už jí to bylo jedno. V tuhle chvíli jí nešlo o nic jiného, než aby přežila hlavně ona…
"Kde je?"
"Kdo?" Elena získávala čas, ale věděla, že úplně zbytečně. Znala ho moc dobře. Už v mládí byl velice chytrý...
"Eleno! Řekni mi, kde je to poslední dítě! A možná zůstaneš i naživu!" Muži, stojící metr od Eleny, blýskalo v očích. Elena si až nyní s hrůzou uvědomila, že svou hůlku nechala ležet na stole ve srubu. I když věděla, že by jí nebyla nic platná. A také věděla, že kdyby zůstala naživu, musela by říct, kde je. A to nehodlala dopustit.
"Nevím - "
Muž přiskočil těsně k Eleně a ona cítila, jak jí svou hůlku tlačí ke krku, ale pohledem neuhnula ani o milimetr.
"Ále víš, kde je," zasyčel jí potichu do ucha a hůlku přitlačil ještě tvrději. "Ty jediná to víš!" Elena pohledem stále nepovolila.
"Víš moc dobře, že ti to neřeknu, i kdybys mě měl zabít!" procedila skrz zuby s co nejpevnějším hlasem, jakého byla schopná.
Muž se hlasitě uchechtl "Neřekneš? Poslední šance, nebo posloužíš jako potrava prasatům!"
Elena byla rozhodnutá. Pro ní všechno…
Se zatajeným dechem pronesla své poslední slovo: "Neřeknu!"
"MORSENTIA!" vykřikl muž a Elena Talerová padla k zemi mrtvá.




O několik set kilometrů západně se rozprostíralo město Neuva, jejíž dominantou byl ohromný železný most přes stejnojmennou řeku. Každoročně se sem sjížděli turisté z celé země, aby zde po křišťálově čisté vodě posílali své loďky přání v prosbách o naplnění vlastních tužeb. V nedalekém kostele právě odbíjela třetí hodina ranní. Inkoustově černá obloha byla jasná a hvězdnatá, i zde panovala teplá letní noc. Všude po městě byl klid, nikde nebylo živáčka, pouze kočky se potichoučku kradly podél zdí domů svých pánů. Měsíc v úplňku, usazený vysoko na obloze svítil široko daleko.
Paprsky měsíce dopadaly i na pěstěnou zahrádku zdejšího sirotčince. Zahrádka nebyla nijak velká, avšak byla bohatě vybavená. Různobarevné prolézačky, velké zakryté pískoviště a dvě dlouhé skluzavky vrhaly na zahradu dlouhé, strašidelné stíny. Po celém hřišti rostlo stromoví, také podél plotu byly vysazeny vysoké túje, díky nímž nebylo na hřiště z jinak rušné ulice vůbec vidět. U tújí, které dosahovaly bezmála dvou metrů stály do půlkruhu, tak jak bylo situováno dětské hřiště, dřevěné, oprýskané lavičky. Kdyby se tu noc kdokoli vyklonil z okna sněhově bílé budovy ven na zahrádku, ničeho by si vůbec nevšiml. Pouliční lampy na této straně byly totiž již dlouhou dobu mimo provoz.
Jenže na zahradě přece jenom něco podivného bylo. Na krajní, nejrozvrzanější lavičce, nejblíže k zamčené brance leželo cosi, co vypadalo jako ledabyle smotaná deka. A světe div se, v té dece byla zabalená sotva dvouletá holčička, která hluboce spinkala. Holčička lehce oddechovala a oddávala se dětským snům. Netušila, že dnešním dnem začíná její strastiplný život, který nebude pouze o radosti. Nevěděla, že už tím, že se narodila je předurčena k záchraně společnosti před zhoubou, která je prozatím v zárodku. Maličká se lehce pohnula a z vrchní peřinky vypadl na nažloutlý trávník lísteček, na němž bylo hůlkovým písmem napsáno: ARIANA SOWELU
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama