Náhodné setkání

13. března 2016 v 13:06 | *M - Z*
Jedna jednorázovka, která má za úkol zamyšlení se nad sourozeneckými vztahy. Mnoho sourozenců se k smrti nesnáší, ale také existuje mnoho sourozenců, kteří bez sebe nedají ani ránu.


Už zbývá jen několik minut, než vlak zastaví v konečné stanici. S velkým sebezapřením se pomalu soukám do péřové, nepohodlné bundy. Kulicha mám na klíně, ještě se chci poslední vteřiny koukat na ubíhající cestu za okny našeho rychlíku. Jsem v klidu, i přes to, že další spoj mi ujel. Žádná škoda, matematiku stejně nesnáším.
Plynoucí čas nejsem schopen zastavit, a tak si nasadím kulicha na své vzpurné černé vlasy a společně s některými si jdu stoupnout do chodbičky ke dveřím vlaku. Chytím se za žluté madlo a koukám skrz malá, kulatá okýnka.
Dosud jsem nad ničím nepřemýšlel, oddával jsem se osvobozujícímu pocitu z cesty. Avšak nyní už tak v pohodě nejsem. Už zas ta holka. Jezdím tímhle spojem už čtrnáct dní, a den co den vidím tu samou dívku stát na stejném místě, ve stejný čas. Každý každičký den. Vlak zastavil a já společně s houfem lidí z našeho vozu vystoupil na perón. Nikam jsem ale nešel. Věděl jsem, že další vlak mi jede až za dvě hodiny. Dost času. Chvilku jsem postával pod nádražními hodinami a vyhlížel stejným směrem, kterým hleděla ta dívka. Nic zvláštního nikde nebylo, snad kromě odstaveného vlaku. Chvíli jsem tam tak přešlapoval, odhodlával jsem se, až mě mé nohy nakonec donesly až k té dívce. Stoupl jsem si vedle ní a opět koukal stejným směrem.
"Chceš něco?"
Ta holka byla zvláštní. Ani se na mne nepodívala, a už se nabroušeným tónem ptala, co chci.
"Nic."
"Tak proč tu stojíš?"
"A proč tu takhle každý den stojíš ty?"
Moje slova mi vylétla z úst ještě dřív, než jsem je stačil zadržet. Dívka se k mému překvapení otočila na mne a já viděl ty nejsmutnější oči na světě.
"Jen tak."
Věděl jsem, že jen tak to nebude. Všiml jsem si jejích rukou, zrudlé mrazem. Proč si aspoň nevezme rukavice?
"Hmm - nechceš jít do tepla?"
Viděl jsem, jak dívce škublo v obličeji. Myslel jsem si, že mne odmítne, ale ona souhlasila. Otočila se ke mne a já se jí jen zeptal, jestli nepůjdeme na kávu do zdejšího bistra. Nic neřekla. Pouze kývla. Společně jsme prošli podchodem pod tratí, ale neunikl mi její zvláštní výraz. Určitě dvakrát se otočila po směru, který tak urputně hypnotizovala.
V bistru jsem jako správný kluk objednal dvě kávy a taky je zaplatil.
"Jmenuju se Kryštof. Jak ty?" Dívka si sedla tak, jak přišla. V béžové bundě a pletené čepici s bambulemi. A neodpověděla mi. Na okamžik jsem se zarazil, ale nechtěl jsem to z ní páčit. Obě ruce si položila na sklenici s tureckou kávou. Chvilku jsem na ní zíral, protože ta sklenice byla vařící, kord pro člověka se zmrzlýma rukama. Dívka se mi zahleděla přímo do očí. Lehce se pousmála.
"Děkuju, Kryštofe."
Pro mne to bylo jako pohlazení. Poděkovala a já věděl, že není taková, jak jsem si myslel na začátku.
"Kryštofe?"
"Ano?"
Znovu se mi zahleděla do očí tak hluboko, že jsem si připadal jak pod rentgenem.
"Ty tu jezdíš každý den?"
"Od pondělí do pátku, jezdím do školy."
"Aha. Dáš mi tvoje číslo?"
Zarazil jsem se, ale své číslo jsem jí nadiktoval v naději, že mi dá to své. Nedala.
Ta dívka byla stejně zvláštní. Moc velká konverzace to nebyla a neuběhlo ani dvacet minut, když se zvedla a s díky odešla. Zůstal jsem tam sedět. Na nějakou školu jsem si nevzpomněl.

Druhý den se vše opakovalo, s tím rozdílem, že dívka vyzvala mne, zda nepůjdeme na kávu. Vlak do školy jsem si nechal záměrně ujet. Češtinu taky nesnáším.
"Kryštofe?"
"Ano?"
"Proč jsi tu se mnou?"
"Chci vědět, co tě trápí."
"Tebe to zajímá?"
"Ano."
Dívka se ohlédla na hodiny, chvíli očima setrvala na oprýskaném ciferníku a koukla se zpět na mne.
"Dobře."
Nevěděl jsem, co tím "dobře" myslí, ale v dalším okamžiku si svlékla kulicha, i bundu. Natáhla ruku pro plnou sklenku kávy. Já si něčeho všiml. Lehce se mi zhoupl žaludek, ale nedal jsem na sobě nic vědět. Ta krásná, křehká dívenka měla na předloktí ohromnou jizvu, co se jí táhla kolem dokola. Ježiši, a na druhé taky! Dívka si mého pohledu všimla, a já srabácky pohledem uhnul. Když jsem se na ní podíval, zjistil jsem, že výčitky nemusí být pouze slovní. Ten její pohled mluvil za vše.
"Na něco se tě zeptám."
Dívka sklopila své tmavé oči pod stůl, rukou si urovnala pramen plavých vlasů za ucho a napila se kávy.
"Kdyby jsi někdy o někoho přišel….o někoho, koho máš rád, co bys udělal?"
Přiznám se, že ta otázka mě vyvedla z rovnováhy. Čekal jsem všechno, ale tohle ne.
"To opravdu nevím. Nikdy jsem tu situaci nezažil."
Dívka mne hypnotizovala.
"Řekneš mi, jak se jmenuješ?"
"Ale co kdyby? Co kdyby jsi jí zažil?"
No, své jméno mi zase neřekla. Nevadí.
" Asi bych to neunesl."
Dívka nepatrně kývla hlavou a lehounce se pousmála. Začala se přehrabovat ve své bundě, až vylovila zmuchlanou obálku.
"Na. Otevři to, až ti někdo zavolá. Poznáš, koho mám na mysli."
Koukl jsem na napůl přeloženou, zmuchlanou, hnědou obálku bez žádné adresy. Prostě bez ničeho.
"Co je to?"
"Uvidíš. Kryštofe -"
Dívka už zase vstávala, v rychlosti se oblékla a podala mi ruku.
"- moc ti děkuju. Jsem ráda, že na světě ještě stále existují lidé se srdcem na pravém místě. A zase někdy na shledanou."
Koukal jsem jak v mrákotách. Hleděl jsem za postavou dívky, zahalenou v béžové bundě a s bílým kulichem. Dívka už byla u dveří, když se na mne otočila.
"Vlastně ještě něco - jmenuju se Ester. Na shledanou, Kryštofe."
Zvedl jsem ruku na pozdrav, v druhé jsem stále třímal Esteriinu obálku. Přísahal jsem si, že jí otevírat nebudu.

Byla sobota, a já se válel v posteli. Byl jsem rád, že nastal víkend a mohl jsem se konečně pořádně vyspat. Obálku od Ester jsem měl schovanou pod polštářem. Co kdyby náhodou mi jí někdo vzal.
Když jsem se konečně rozhodl, že budu vstávat, zazvonil mi telefon. V rychlosti jsem pro něj sáhl, ale číslo na displeji jsem neznal. Vzpomněl jsem si, co mi říkala Ester.
"Kryštof Bondy, kdo volá?"
Na druhé straně nebylo slyšet nic, jen silné vzlykání.
"Ester, jsi to ty?"
"Ta-ta- tady nen-ní Est - Ester."
Byl jsem zmatený, ale osoba, žena, na druhé straně mi vše uvedla na pravou míru.
"Ne-nechala mi tohle čí - slo. Že budete - vědět, co m-máte d - dělat."
Sáhl jsem pod polštář a nahmatal kus papíru.
"Ano, vím."
"Mám vá - vám ještě vy-řídit - že - že vás ráda poz-poznala."
Seděl jsem na posteli a přemýšlel, co se děje.
"Paní, kdo jste? A proč mluvíte za Ester?"
Na druhé straně bylo ticho. Když paní promluvila, byla to souvislá věta, plná toho největšího smutku. Smutku, který vzápětí padl i na něj.
"Jsem matka Esterky. Ester dnes brzy ráno spáchala sebevraždu skokem pod vlak. Na shledanou."
"Tu - tu - tu - tu - tu - tu - tu - tu…."
Cítil jsem, jak mi teče jedna slza za druhou. Věděl jsem, že Ester nebyla tak úplně normální. Chvilku jsem seděl jak robot, utíral slzy do rukávu od pyžama a v duchu jsem volal Ester zpět.
Po delší době jsem si uvědomil, že stále držím dopis. Rozškubl jsem ho, a vytáhl úhledně napsaný dopis krásným, drobným písmem.

Milý Kryštofe,

nejdříve mi odpusť za mé chování. Nikdy jsem moc nemluvila, ale od určité doby jsem přestala mluvit úplně a nedokázala jsem se ani vyjadřovat.
Dovol mi prosím napsat svůj příběh, abys pochopil, proč jsem ti v bistru na nádraží kladla tu divnou otázku.
Je to už rok, kdy jsem byla přesně v tomto čase na cestě s mým bráškou k naší babičce. Jeli jsme vlakem, protože to pro nás bylo jednodušší. Vlakem jsme jezdili skoro pořád, bráška je měl strašně rád. Chtěl být jednoho dne strojvedoucím. Byli jsme na cestě už dvě hodiny a protože byl ve vlaku jídelní vůz, bráška se rozhodl, že nám dojde pro něco k jídlu. Když odešel, náš vlak se v plné rychlosti srazil s dalším rychlíkem, který jel proti nám. Prý chyba výpravčího. Celá souprava vykolejila, náš vůz přepadl na bok a já prolítla oknem. Vzbudila jsem se o měsíc později v nemocnici, kde jsem se dozvěděla, že bráška na místě zahynul. V době, kdy se vlaky srazily, byl v místě spojování vozů, které se po nárazu odpojily, on propadl na koleje a ten zadní vůz ho přejel. Neměl nejmenší šanci. Já jsem přišla o obě ruce, na které mi spadl celý vagón. Nakonec mi je ale lékaři dokázali zpět napojit na krevní oběh a přišít zpět. Ruce fungovali, i když jsem v nich neměla skoro cit.
Píšu to proto, protože bráška byl jediná osoba na celém světě, která mi rozuměla. Byl tu pro mne a já pro něj. Jeho ztrátu jsem se snažila rok překonat, ale nešlo to. Dílem mé matky alkoholičky, která na bráchu furt křičela, dílem spolužáků, kteří se mi smáli.
Chci ti říct, že jestli máš sourozence, ber ho, jaký je. Protože to, že je tu dnes, neznamená, že tu bude zítra.
Mám tě ráda a navždy budu. Ester H.

Nyní už jsem doopravdy plakal. Úhledné písmo se rozpíjelo pod návalem slaných slz. To vlakové neštěstí si pamatuju. Celkem zahynulo dvanáct lidí vinou ožralého výpravčího, který pustil vlak na obsazenou kolej. Teď už mi dává vše smysl. Ester každé ráno pozorovala odstavený rychlík. Ten rychlík, kterým tehdy jeli. Rychlík, který se nechal opravit, ale už nikdy na žádnou trasu nevyjel.
Plakal jsem ještě víc. Plakal jsem tak, jako ještě nikdy. Vzpomněl jsem si na Esteřino loučení: "Tak zase někdy na shledanou."
Ester věděla, že další jejich shledání bude až v dalším životě.

EPILOG:


Je zima, a já sedím na lavičce našeho nádraží. Od školních let uběhlo už mnoho času, ale já jsem stále stejný. Vlastně skoro stejný. Od pohřbu Ester Hokyové uběhlo bezmála dvacet let, ale neexistuje den, kdy bych na ní nepomyslel. Ester dokázala pouhými dvěma dny změnit můj náhled na život. Po její smrti, kterou jsem nikdy nepřekousl, jsem se rozhodl pracovat jako výpravčí. Důvod byl jediný - chtěl jsem dohlédnout, aby se u nás už nikdy takovéhle neštěstí nestalo. Chtěl jsem, aby se nestalo nikdy, a nikde.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama